Choroš: druhy rostoucí v ČR a které z nich jsou léčivé

Choroš není jedna houba, ale lidové označení pro celou skupinu dřevokazných hub s rourkami či póry místo lupenů. Přinášíme přehled 11 nejznámějších chorošů rostoucích v ČR – jak vypadají, kde rostou, které jsou jedlé a které se tradičně využívají jako vitální houby.

Choroš oříšTroudnatec

★★★★★ 4,9 z 5 – hodnocení obchodu na Heureka.cz

BIO Choroš oříš a Troudnatec od Tyroler Glückspilze

100 % houba z Tyrolska, žádná rýžová mouka. BIO, ověřeno laboratoří AGROLAB. Nespokojeni? Vrátíme peníze.

Choroš oříš 120 kapslíTroudnatec 120 kapslí →

1. Co je choroš? Lidový název, ne jeden druh

Když houbaři mluví o „choroši“, obvykle myslí tvrdou nebo kožovitou houbu, která vyrůstá z kmene, pařezu nebo kořenů stromu a má na spodní straně jemné póry. Slovo „choroš“ souvisí s tím, že tyto houby napadají (doslova „nemocí“) dřevo – většina z nich je dřevokazná a způsobuje bílou nebo hnědou hnilobu.

V užším, vědeckém smyslu je Choroš (Polyporus) jeden rod z čeledi chorošovité (Polyporaceae), která patří do řádu chorošotvaré (Polyporales). V širším, lidovém smyslu jsou „choroše“ všechny dřevní houby s rourkovitým hymenoforem – mykolog František Kotlaba je tak popisoval jako skupinu především dřevních hub s rourkami, k nimž se přiřazuje i několik pozemních rodů.⁴

Proč se názvy chorošů pořád mění

Původní třídění chorošů bylo postaveno na vzhledu plodnic. Molekulární (DNA) studie ale ukázaly, že podobný vzhled vznikl nezávisle v několika vývojových liniích. Revize řádu Polyporales z roku 2017 rozdělila choroše do 18 čeledí – vedle chorošovitých např. Fomitopsidaceae (březovník), Meripilaceae (vějířovec) nebo Grifolaceae (trsnatec).¹ Některé „choroše“ dokonce do řádu Polyporales vůbec nepatří: čaga (rezavec šikmý) náleží do řádu kostrovkotvaré (Hymenochaetales) a pstřeň dubový do řádu pečárkotvaré (Agaricales).

Proto se v atlasech setkáte s více latinskými jmény pro tutéž houbu – choroš šupinatý je dnes Cerioporus squamosus (dříve Polyporus squamosus), březovník obecný Fomitopsis betulina (dříve Piptoporus betulinus).

2. Jak choroše poznat

• Póry místo lupenů: spodní strana klobouku je pokrytá drobnými otvory (ústími rourek), nikoli lupeny. Pozor – i hřiby mají rourky, ale jsou to masité pozemní houby, ne dřevní.
• Růst na dřevě: většina chorošů roste na živých či odumřelých kmenech, pařezech a kořenech. Výjimkou je např. choroš oříš, který vyrůstá z podzemního sklerocia napojeného na kořeny.
• Tvar: polokruhovité „konzoly“ (troudnatec, outkovka), trsy mnoha kloboučků (choroš oříš, trsnatec), nebo kloboučky se stopkou (choroš šupinatý, lesklokorka lesklá).
• Konzistence: od masité a šťavnaté (pstřeň, mladý sírovec) po korkovitou až dřevnatou (troudnatec, lesklokorka plochá).
• Jednoleté vs. vytrvalé: jednoleté plodnice za sezonu zaniknou, vytrvalé (troudnatec, lesklokorka plochá) přirůstají každý rok o novou vrstvu rourek.

3. Přehled 11 známých druhů chorošů rostoucích v ČR

V českých lesích, parcích a alejích roste přes sto druhů chorošovitých hub. Vybrali jsme ty, které lidé nejčastěji hledají nebo se s nimi nejčastěji setkají – od kuchyňsky ceněných po ty, které se uplatňují jako vitální houby.

Choroš šupinatý (Cerioporus squamosus)

Jeden z největších a nejnápadnějších chorošů. Vějířovitý klobouk bývá široký běžně 10–40 cm, žlutavě okrový s hnědými šupinami uspořádanými do soustředných kruhů, se silnou krátkou stopkou po straně. Charakteristická je vůně po okurce nebo mouce. Roste od jara do podzimu na buku, javoru, topolu, lípě, vrbě, jasanu a zejména ořešáku – v lužních lesích, parcích i alejích.^12,10

Jedlost: jedlé jsou jen mladé, měkké plodnice; starší rychle tuhnou a kožovatí.¹²

Choroš oříš (Polyporus umbellatus)

Nezaměnitelný trs desítek až stovek drobných (1–4 cm) světle hnědých kloboučků na rozvětvené bělavé stopce – celý útvar může mít průměr až 40 cm. Vyrůstá z podzemního hlíznatého sklerocia, které je napojeno na kořeny a pohřbené dřevo dubů, buků a habrů. Preferuje teplé listnaté lesy, kyselé půdy a pahorkatiny; plodí od června do srpna, méně v září.¹²

Jedlost: jedlý, ale v ČR vzácný – jeho sběr pro kuchyni se proto nedoporučuje. V tradiční čínské medicíně je pod jménem Zhu Ling ceněno právě jeho sklerocium.⁸

Sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus)

Pravděpodobně nejznámější „jedlý choroš“. Střechovitě nad sebou uspořádané laloky zářivě žluté až oranžové barvy vyrůstají od května do léta z kmenů vrb, dubů, topolů, ovocných stromů a akátů. Způsobuje hnědou hnilobu, při níž se dřevo rozpadá na kostky.¹⁰ Pro chuť a strukturu se mu přezdívá „lesní kuře“.

Jedlost: jedlé jsou jen mladé, šťavnaté okraje, vždy důkladně tepelně upravené. Nesbírejte ho z akátu (trnovníku) ani z tisu a začněte malou porcí – u citlivých lidí může vyvolat zažívací potíže.

Pstřeň dubový (Fistulina hepatica)

Masitá jednoletá plodnice jazykovitého tvaru, oranžově až vínově červená, s rosolovitým povrchem. Po rozříznutí roní červenou šťávu a připomíná syrové maso – proto lidové názvy „volský“ nebo „jelení jazyk“. Roste na kmenech dubů a kaštanovníků a způsobuje hnědé zbarvení jádrového dřeva.¹⁰ Přestože vypadá jako choroš, nepatří do řádu chorošotvaré.

Jedlost: jedlý, nakyslé chuti; plodnice vydrží 1–3 měsíce.¹⁰

Trsnatec lupenitý – Maitake (Grifola frondosa)

Mohutný trs mnoha šedohnědých, jazykovitých kloboučků u báze starých dubů, výjimečně jiných listnáčů. Plodí od srpna do listopadu. V ČR je vzácný, typicky na starých dubech na hrázích rybníků – zejména na Třeboňsku a Českobudějovicku.^2,12 V Asii se pěstuje průmyslově pod japonským jménem Maitake.

Jedlost: jedlý, v mládí chutný.¹² V Červeném seznamu makromycetů ČR (2024) je ale veden jako zranitelný (VU) – divoké plodnice proto nechte v lese.²

Vějířovec obrovský (Meripilus giganteus)

Obří trsy jazykovitých kloboučků o průměru až kolem 1 metru u paty buků, dubů, lip a habrů. Rozlišovacím znakem je to, že bělavé póry po otlačení černají – na rozdíl od trsnatce lupenitého, se kterým se zaměňuje. Pro stromy je nebezpečný: rozkládá kořeny, takže strom bez varovných příznaků v koruně může vyvrátit vítr.¹¹

Jedlost: mladé okraje bývají uváděny jako jedlé, dužnina je však nahořklá a rychle tuhne – kulinářsky má malý význam.

Troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius)

Typický vytrvalý choroš tvaru koňského kopyta, šedobílý až černošedý, s rezavě hnědou dužninou. Roste hlavně na bucích a břízách, plodnice se objevují až po několika letech infekce a každý rok přirůstají. Způsobuje bílou hnilobu, při které se kmen může zlomit.¹⁰

Je to jedna z nejstarších hub využívaných člověkem: z jeho dužniny se vyráběl troud k rozdělávání ohně. Velké množství troudu z této houby měl u sebe i ledový muž Ötzi, který žil před více než 5 000 lety.⁵ Ve střední Evropě se troudnatec používal také v lidovém léčitelství.⁶

Jedlost: nejedlý (tvrdý, korkovitý).

Outkovka pestrá (Trametes versicolor)

Tenké, vějířovité, střechovitě nad sebou rostoucí plodnice se sametovým povrchem a soustřednými pásy hnědé, šedé, modravé až černé barvy. Patří k nejhojnějším houbám vůbec – roste celoročně na pařezech a odumřelém dřevě listnáčů, méně jehličnanů. Je jednoletá a způsobuje bílou hnilobu.¹⁰

Jedlost: nejedlá (tuhá, kožovitá). Jako vitální houba je známá pod názvem Coriolus.

Lesklokorka lesklá – Reishi (Ganoderma lucidum)

Ledvinovitý klobouk na boční stopce, červenohnědý a lesklý, jako by byl nalakovaný, s bílým okrajem, dokud roste. Vyrůstá u báze kmenů dubů a habrů nebo z hrabanky v jejich blízkosti. Plodnice je jednoletá. V ČR jde o vzácnou houbu, kterou najdete spíše v teplých doubravách.¹¹

Častější je u nás příbuzná lesklokorka plochá (Ganoderma applanatum) – velký, plochý, matný vytrvalý choroš na bucích a lipách, široký 10–50 cm.⁴ Pro doplňky stravy se Reishi pěstuje, ne sbírá.

Jedlost: nejedlá (dřevnatá, hořká); tradičně se užívá jako odvar či prášek.

Březovník obecný (Fomitopsis betulina)

Bělavý až světle hnědý, polokruhovitý choroš s bílými póry, který roste výhradně na břízách, nejčastěji odumírajících. Způsobuje rychlou hnědou hnilobu, po níž se kmen láme.¹⁰ Dvě upravené plodnice březovníku, navlečené na koženém řemínku, nesl ledový muž Ötzi – což bývá vykládáno jako jeden z nejstarších dokladů využití houby člověkem, možná i k léčebným účelům.^5,7

Jedlost: kulinářsky nepoužitelný (hořký, korkovitý). Studie zkoumají jeho obsahové látky, ale jako doplněk stravy je u nás málo rozšířený.⁷

Rezavec šikmý – Čaga (Inonotus obliquus)

Čaga, kterou na bříze vidíte, není plodnice, ale sterilní útvar (sklerocium) – černý, rozpraskaný, uhlovitý nádor s rezavě hnědou dužninou uvnitř. Parazituje na živých břízách ve vlhčích oblastech Evropy, Asie a Severní Ameriky; ve střední Evropě je výrazně méně častá než v boreálních lesích. Skutečné plodnice vznikají vzácně, až pod kůrou odumřelého stromu.⁹

Jedlost: nejedlá; tradičně se užívá jako odvar (Sibiř, Rusko).⁹

4. Srovnávací tabulka chorošů rostoucích v ČR

5. Které choroše se využívají jako vitální (léčivé) houby

Řada chorošů má dlouhou tradici v lidovém léčitelství – ve střední Evropě i v Asii. Přehledová práce o evropských „léčivých choroších“ popisuje, že sírovec, troudnatec kopytovitý, troudnatec pásovaný, březovník a Laricifomes officinalis se tradičně užívaly při horečkách, kašli či revmatických potížích, a že laboratorní studie u nich zkoumaly polysacharidy a triterpeny.⁶ Šlo však převážně o laboratorní práce, nikoli o klinické studie na lidech.

Dnes se jako vitální houby nejčastěji využívají tyto choroše:

• Choroš oříš (Zhu Ling) – v tradiční čínské medicíně se užívá jeho sklerocium; výzkum se zaměřuje hlavně na polysacharidy.⁸
• Troudnatec kopytovitý – tradiční evropská houba, v posledních letech předmět laboratorního výzkumu.⁶
• Outkovka pestrá (Coriolus) – nejprozkoumanější z nich, zejména díky polysacharidům PSK a PSP.
• Lesklokorka lesklá (Reishi) – v Asii ceněná po staletí, obsahuje triterpeny a polysacharidy.
• Čaga (rezavec šikmý) – tradiční sibiřský nápoj; studie zkoumají její antioxidanty a deriváty betulinu.⁹
• Trsnatec lupenitý (Maitake) – jedlá i vitální houba, výzkum se věnuje beta-glukanům.

Proč nesbírat choroše na doplňky stravy sami

Divoké choroše nasávají ze dřeva i okolí vše, co v něm je – včetně těžkých kovů a zplodin. Navíc nelze zaručit správné určení druhu, stáří plodnice ani obsah účinných látek. Kvalitní doplňky stravy se proto vyrábějí z pěstovaných hub v kontrolovaných podmínkách, ideálně v BIO kvalitě a s laboratorní kontrolou. Více v článku Prášek z celých hub v BIO kvalitě z Rakouska.

6. Sběr chorošů: ochrana přírody a bezpečnost

Pro houbaře platí jednoduché pravidlo: vzácné choroše si vyfoťte a nahlaste nález do mykologického atlasu – pomůžete tím mapovat jejich výskyt.

Časté otázky

Zdroje